O strachu

Strach. Každý z nás se s ním v nějaké podobě v životě setkává. Bojíme se toho co přijde, toho co nepřijde, že něco dostaneme, že něco nedostaneme, že něco ztratíme, že něco nenajdeme… ať už je to strach v jakékoli podobě, většinou se nám jeví jako mocný a nevítaný nepřítel. Způsoby jak s ním nakládáme jsou několikeré. Bojovat, utéct, schovat se, najít někoho, kdo nás bude chránit (přehodit zodpovědnost za svůj život na někoho jiného je pro mnohé lákavé), nebo prostě jen dělat navenek, že tam není. Bohužel, žádná z těchto strategií nefunguje většinou ani krátce natož pak dlouhodobě. Dokud vzdorujeme jakýmkoliv způsobem, má nás strach v hrsti a my ho vyživujeme svou energií. Cesta ven ze strachu je pochopení jeho role jako UČITELE. Strach jako učitel pro nás často vytváří tak nesnesitelné podmínky pro život, že nás tím vede a nutí k tomu, abychom se vzdali. Vzdali se životu! Tyto nepříjemné podmínky máme ve zvyku vnímat jako něco, s čím je třeba patřičně naložit a hledáme všemožné i nemožné způsoby jak je ovlivňovat, aby lépe ladily s naší představou o šťastném a naplněném životě. A vynakládáme tak nezměrné úsilí a energii k jejich ovlivňování. A tím strach dále posilujeme. Máme strach, že neuspějeme, že nedosáhneme všeho, co si naše mysl usmyslila, že je potřeba k tomu naplnění a štěstí, že to nestihneme atp. A přitom strach přichází jako učitel. Přichází, aby nás vyzval, abychom se vzdali vybájených obrazů a předsudků o sobě, o životě, o světě kolem nás. Vzdali se všeho, co není pravdivé. VZDALI SE SOBĚ. Abychom konečně přestali bojovat a utíkat a utichli. Dokud jsme ochromeni strachem nejsme schopnu vnímat své Já. K tomu je třeba ztichnout. Zastavit. Tam, kde je pravé Já tam není možné mít strach. Je to proto, že tam není, kdo by se bál! Skutečné Já je bytí, které nemá žádné vlastnosti ani atributy. Jakmile k němu cokoliv přidáme, oddělujeme se – definujeme a tím vzniká iluzorní já. Jakási sebedefinice. Já není možné konceptualizovat. Touto vlastností disponuje pouze mysl. A kde je mysl, je vždy i někdo, kdo myslí. Dokud se chci schovat, utéct, nevidět své strachy, pak mě mají ve své moci. Jak s tím tedy naložit? Posaďte se, utište se a nechte to přijít. Cokoliv. Sedněte si, zavřete oči a zmlkněte. Ztište se. Pozorujte. Nechte k sobě přijít cokoliv. Už to, že se posadíte a uvědomíte si svůj vnitřní prostor je velký krok. Už nevidíte sebe jako někoho, kdo je ochromen strachem, ale jako někoho, kdo se odhodlal se na něj podívat. Už je tam ODVAHA. Posviťte si na strach a zjistíte, že nic takového skutečně neexistuje. Je to jen hra vaši mysli. Jakmile přestanete usilovat o jeho odstranění, s odvahou a důvěrou odevzdáte kormidlo životu, pak světlo Vědomí osvětlí i ty nejtemnější kouty vaši Duše. Prosvítí vaše nejhlubší obavy, nejtajnější tajemství, vše, za co se stydíte a co byste světu nikdy nechtěli ukázat, to vše je rázem rozpuštěno v neomezené a nic nepodmiňující Lásce. To Světlo o vás ví vše, i to, co o sobě nevíte ani vy sami a přesto vás celé neustále zahrnuje neomezenou Láskou a odpuštěním. Protože VY jste JÍM a ONO je Vámi.

TAT TVAM ASI (Čhándogjópanišad)

 

Inspirováno mou drahou učitelkou Lenkou.

Uložit odkaz do záložek.